11 Březen 2016

Příběh Terezy, která se rozhodla změnit vysokou a vydat se za studiem do Anglie.

Tomu, že jsem se rozhodla udělat tu největší a nejúžasnější (zatím…teda doufám) změnu ve svém životě můžu vděčit Vysoké škole ekonomické. Asi bych jim měla poděkovat.

Odmaturovala jsem z pražského gymplu v Květnu 2015. Jako relativní talent na jazyky a trochu budižkničemu (v tom nejlepším slova smyslu) jsem se rozhodla dělat příjimačky na Fakultu Mezinárodních vztahů na VŠE, obor Cestovní ruch. Příjimačky z matiky, francouzštiny a angličtiny jsem bohužel, i když teď už možná bohudík udělala a v září jsem se s nadšením vydala na cestu českého vysokoškoláka. No, abych to zkrátila, nadšení mi vydrželo asi tak 14 dní, odhodlání tak měsíc a po prvním zkouškovým jsem rozhodla, že to pro mě není. Spousta lidí v mém okolí mi říkalo ať zatnu zuby a vydržím to, že škola není o tom aby mě bavila, ale aby mě něco naučila. Svatá pravda. Naučila mě, že já zatínat zuby 5 let svého života nebudu. Zvlášť když jsou to jedny z těch nejlepších.

3Důvodů proč mě česká vejška nevyhovovala byla spousta. Ten nejočividnější mému okolí byl, že jsem prostě líná. Šprtat se zbytečné věci, na které se reálně prostě zeptám Googlu, mi nikdy nešlo. V českém školství je to bohužel základní předpoklad k úspěchu. Vědět všechno 2 hodiny dopředu, protože když nevíš, tak se téma hodiny změní z elasticity poptávky na přednášku o úpadku studentské inteligence (klesla na úroveň laboratorní myši) a nutnosti „uvědomit si že jsme na vysoké škole.“ Děkuji za vysvětlení pane docente, bez vás bych vysokou školu ani nepoznala…

Tak jsem začala googlit. Protože když člověk neví co se sebou, tak googlí. Do práce jsem nechtěla, docenty jsem taky nechtěla. Tak co? Nejdřív jsem myslela, že půjdu někam, kde je školství zadarmo. Ale na to, abych jela někam, kde neumím jazyk jsem srab. Tak jsem začala googlit Anglické školy. To bylo někdy leden/únor minulého roku. Dávno po deadlinech na přihlášku. Ale to jsem v tu dobu naštěstí nevěděla. S cestovním ruchem jsem zůstala. A zjistila jsem, že nejenom, že se v Anglii v cestovním ruchu opravdu vyučuje cestovní ruch (pro mě naprosto nepředstavitelná věc, to na VŠE fakt nemáme), ale ještě k tomu se dá studovat Hospitality Management- hotely a restaurace, což je něco, co mě baví. Tímhle asi bylo rozhodnuto. Přišla jsem s tím za mámou, zatím jenom jako možná, co kdyby. Díky ní jsem se seznámila s Klárou, zakladatelku UniLinku – Poradenského centra pro vysokoškolské studium ve Velké Británii.

8Ráda bych si myslela že bych v Anglii byla i bez ní, že bych to sama dotáhla do konce. Můžeme předstírat, že třeba i jo. Každopádně bych nebyla v Plymouthu. Od prvního kontaktu s Klárou se z nápadu stala realita. Poslala mi seznam 10 univerzit který jsou dobré v hospitality, z kterých jsem si jich měla vybrat pět. Motivační dopis jsem napsala celkem jednoduše, tedy tu první verzi. Unilink mi pomohl s formulacemi i obsahem a myslím že mi to pomohlo i v mém dalším studiu tady. Anglický způsob psaní je trochu jiný než český a porovnáním mé první a finální verzí dopisu je to vidět. Další podmínka byla zkouška z angličtiny, konečně něco, za co si můžu připsat zásluhu sobě. Dělala jsem IELTS a rozhodně doporučuji oproti FCE nebo CAE. Když přišly conditional offers (podmínka byla ta angličtina), začali jsme vyplňovat přihlášky na student loan, formulář pro české ministerstvo školství a přihlášky na koleje. Možná něco vynechávám, ale mám pocit, že pak už jsem jenom objednávala letenky, balila kufry… a jela jsem.

Na letišti na nás čekal university pick-up a hned tam jsem potkala Američana a Švéda, od kterých jsem se od té doby v podstatě nehla. První týden byla International Orientation. Praktické rady, jako co odpovědět na Alright? (je to Alright, angličani nejsou zrovna originální), že když mě cizí chlap osloví v obchodě my love nebo darling tak si mě neplete se svou přítelkyní, ale je prostě zdvořilí, že afternoon tea není o čaji, ale o hromadě sladkého jídla co se k němu podává a další rady do našeho nově anglického života. Taky jsme měli spoustu akcí s jídlem zadarmo, chodili jsme na procházky k moři…byl to fajn týden. Druhý týden byl Freshers week. A najednou nás bylo místo asi 3000 těch tisíců 20. Každý den byly seznamovací akce, přes den byly prohlídky knihovny a IT a kampusu, na které chodili jenom ti obrněnci (mezi nimi i já), většina prostě zůstala přes den doma s kocovinou.

5Kdybych se na letišti nezačala bavit s jedním Američanem bez kufru (poslal si ho předem poštou) a blonďákem co vypadá jako Johny Bravo, tak bych ty první týdny asi prožívala jinak. Založili jsme na Facebooku chat, kam jsme přidávali všechny cizince co jsme potkali a organizovali jsme tam denní (a večerní) program. Nikdy jsem se nenudila, ani jsem neměla čas na stýskání. Pořádali jsme beerpong turnaje, chodili jsme na průzkumy města..Jako holka s nulovým orientačním smyslem jsem byla fakt ráda za Jamese co se nikdy neztratí a Jaka na kterého si jentak někdo netroufne. A ti dva mi vydrželi do teď, ikdyž už mám spoustu dalších kamarádů a znamých a James odjel zpátky do Ameriky, pořád je to přátelství, na které jen tak nezapomenu. Co tím chci říct…na letišti jdi za těma nejdivnějšíma co tam jsou, bude to stát za to.

6Ve Třetí týden od příjezdu oficiálně začala škola. Pro mě to znamenalo jediný module Sustainable Hospitality, v rámci kterého jsme jeli na 3 dny do Glasgow. Letěli jsme z Bristolu letadlem, jeli jsme na 3 dny, 2 noci. Každý večer jsme spali v jiném hotelu, každý měl vlastní pokoj, snídaně, oběd a večere byly pokaždé na jiném místě. Jsme studenti hospitality…V každé restauraci jsme měli přednášku od majitele nebo manažera a když jsme přijeli domů tak jsme měli napsat esej a report na jeden z podniků v kterých jsme byli. Všechno to bylo hrazeno univerzitou a bylo to krásné uvedení do školního roku.

Ve třídě je nás asi 40. Až na volitelné moduly (předměty) jsme pořád všichni spolu. Učitelům říkáme křestním jménem, když je potkám na chodbě tak prohodíme naše již známe Alright, kdybych k tomu přihodila darling tak by nikdo ani nemrkl, spousta jich nám tak říká. Jednají s námi jako s člověkem s vlastní hlavou, kterou umí používat a předpokládá se, že jí používat budeme. Každý svým způsobem. Když si to obhájíš, tak to můžeš mít. Nikdo mi nikdy neřekl, že je můj názor špatně. Na závěr malou radu- Jeď! Stojí to za to. A kdyby ne, tak se vždycky můžeš vrátit ;)

Tereza (University of Plymouth)

Inspiroval Tě Terezčin příběh? Kontaktuj nás!